V posledních letech je viditelný vzestup anarchokapitalismu jako myšlenkového směru liberálních lidí. V České republice tento směr nejvíce propaguje Martin Urza, který vydal knihu Anarchokapitalismus.
Kriticky myslícímu člověku dá ale přečtení Urzovy knihy více otázek než odpovědí. Urza si rád vybírá pouze to, co se mu líbí, nejde do hloubky, nepokládá důležité otázky a využívá argumentační klamy. Na jednotlivé nedostatky bude upozorněno. Urza je jednooký mezi slepými, ale ti kteří dokážou otevřít obě oči, mohou být překvapeni.
Kapitalismus je vrcholné vyjádření anarchie a anarchie je vrcholné vyjádření kapitalismu. Nejen, že jsou kompatibilní, ale jedno bez druhého ani nemůže plně existovat. Pravá anarchie bude kapitalismem a pravý kapitalismus bude anarchií. – Murray Newton Rothbard
Když čtu tento citát, tak mě vždycky napadne, jak je anarchokapitalismus redundantní název.
Urza již na následující text stihl i reagovat. Jeho komentář nechť si čtenář přebere:
Nezlobte se, ale na tuto formu nepřistupuji; stojí moc času na to, za jak nekvalitní Váš text považuji. Občas dostanu takhle dlouhou rozumnou kritiku; ta se pozná tím, že kdybych na ni měl reagovat, mohu napsat stejně dlouhý text, ve kterém rovnou reaguji. Kdybych měl reagovat na Váš text, musel bych nejprve napsat stejně dlouhý, ve kterém jen vysvětluji, co mi podsouváte, co netvrdím, co jste překroutil. A na to vážně nemám čas. Chcete-li vést diskusi jinou formou, nebráním se tomu; tady mi absolutně nesedí poměr "čas, který musím vynaložit" / "co dobrého z toho vzejde".
Dobře chápu Urzu, proč nechce na něco takového reagovat. Jeho nejčastější klamy jsou klamy skládání (Fallacy of Composition) a rozdělování (Fallacy of Division). Na to se mu velmi hodí, když jsou témata roztříštěná, protože problémy se ztratí v mezerách mezi jednotlivými tématy. Tento princip jde pozorovat nejsnáze na případu rozhodců, který bude rozebrán níže.
Autor připouští, že tento text je draft. Argumentace je ale pevná a diskuse hlubší než Urzova. To, že Urza některé věci vůbec neřeší, opomíjí nebo prostě a jednoduše neuvádí a je na to v tomto textu upozorněno se skutečně nedá vyložit tím, že je mu něco podsouváno nebo jsou jeho slova překrucována. U každé interpretace je citace z Urzovy knihy a každý si může sám provést rozbor, zda-li je daná část interpretována správně.
Autor tohoto textu se považuje za liberála, rozhodně ale ne za anarchokapitalistu. Autor se bude snažit postupně rozebrat jednotlivé části Urzovy knihy Anarchokapitalismus. Autor také proloží text otázkami, názory a komentáři, ale nemusí se s uvedenými otázkami, názory ani komentáři ztotožňovat. Většina otázek přímo vyplyne ze čtení Urzovy knihy Anarchokapitalismus. Autor se také bude snažit čtenář předat fakta a odpovědi na uvedené otázky.
Autor svůj rozbor označuje Anarchokapitaliscam. Tento dokument je vydán jako žádost o komentáře, autor velmi uvítá komentáře, dotazy a upozornění na nepřesnosti, tak aby mohl rozbor vylepšit. Můžete také udělat fork, provést úpravy a vytvořit plul restituent.
Následující část obsahuje snahu srovnat anarchokapitalismus se souvisejícími směry.
Anarchokapitalismus je podobně jako marxismus směr, který je interně založený na nenávisti. U marxismu je to nenávist ke kapitalistům vykořisťujícím pracující dělnickou třídu. U anarchokapitalismu je to nenávist vůči vynucovací síle státu. Oba jsou to směry vystupující nenávistí proti určitému společenskému jevu. Pokud bychom to chtěli zformulovat jedním pojmem, tak anarchokapitalismus je proti nucení a marxismus je proti soutěžení. Oba směry jsou proti státu, oba směry jsou založeny na materialismu, oba směry čerpají z anarchismu. Oba směry jsou založeny na myšlence rule of law (panství práva) oproti rule of man (panství člověka). Oba směry kritizují dobovou společenskou situaci a přináší provokativní myšlenky.
Na rozdíl od anarchokapitalismu je marxismus revoluční směr. Pokud čteme Urzův Anarchokapitalismus (Kapitola Závěr), tak se dozvíme, že anarchokapitalismus nemůže být nastolen silou, viz:
Jediným způsobem, jak změnit naši společnost v anarchokapitalistickou, je přesvědčit dostatečný počet lidí o kráse svobody a nedotknutelnosti vlastnických práv jako cestě k ní.
A až bude stát v důsledku této mravenčí práce dostatečně malý a umožní soukromým subjektům plně – bez regulací – konkurovat ve všech oblastech, do nichž dnes nějak zasahuje, lidé se budou moci přesvědčit, že vlastně není potřebný; a bude-li takových jedinců s nezanedbatelnou silou dostatečný počet, vznikne pro ně možnost adekvátní obrany proti agresivnímu státu. Tento již však bude tou dobou slabý a – v porovnání s tím současným – relativně mírumilovný, takže se odpůrce pravděpodobně ani nepokusí násilím ovládnout, nýbrž jim umožní koexistovat paralelně s ním, aniž by zasahoval do jejich vlastnických práv, což bych já osobně považoval za absolutní vítězství; nemám potřebu stát ničit, chci jen, aby mě (a všechny ty, kdo si přejí totéž) nechal v klidu žít (i když takový „stát“ založený na dobrovolnosti bude v podstatě firmou).
Urzův popis velmi připomíná odumírání státu (withering away of the state), které je konceptem marxismu vycházejícím od Karla Marxe a formulované Friedrichem Engelsem, kde po krátkém období diktatury proletariátu dojde k postupnému odumírání státu. Stát zastará a postupně zmizí, protože společnost bude schopna se řídit bez státu a jeho donucovacího vymáhání práva, dospěje do takzvaného socialismu, diktatura proletariátu již nebude třeba. Stát není zrušen, ale postupně odumře.
V Urzově popisu chybí diktatura proletariátu, namísto ní dojdeme k destrukci státu postupným odebíráním jeho částí standardním politickým procesem. Problém Urzovy představy je v tom, že když zničíme ty nejvíce sociální částí státu (sociální dávky, důchody, bezplatné zdravotní, bezplatné školství, podpora kultury), tak se stát smrkne pod 1/3. Pokud ho skutečně omezíme pouze na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, tak by se stát smrkl na 1/20 až 1/10, možná i více. V tu chvíli bude již možné, aby stát byl financován z dobrovolných příspěvků, ale bude dost silný, aby si udržel mononol na násilí, leda že by Urza byl schopen dokázat opak, což jako obvykle nedokazuje.
Cílem marxismu je zničit lidskou soutěživost, aby dosáhl společnosti bez státu, kde nebude třeba vynucovat právo násilím, která se řídí sama ve stavu socialismu. Cílem anarchokapitalismu je zničit stát a tím jeho násilné vynucování práva, aby dosáhl společnosti, která se řídí sama volným trhem.
V souvislosti s marxismem (a následným socialismem a komunismem) se mnohým vybaví heslo:
Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.
Moje osobní interpretace anarchokapitalismu je následující:
Každému podle jeho schopností, každý podle svých potřeb.
Ač je anarchokapitalismus v některých ohledech od marxismu velmi odlišný, cíl obou systémů je velmi podobný, liší se hlavně procesem, jakým k tomu chce dojít a popisem fungování společnosti v nastoleném postátním režimu. Marxismus vidí cíl v nastolení ideální společnosti zničením kapitalistické třídy, anarchokapitalismus tím, že ze všech udělá kapitalisty působící na volném trhu.
Objektivismus je varianta minarchismu. Základem anarchokapitalismu je princip neagrese, jak vysvětluje Urza. Princip neagrese poprvé definovala Ayn Rand, zakladatelka objektivismu. Ayn Rand odvozuje princip neagrese z objektivistické etiky, kde základní ctností je sobectví (zjednodušeně) a tedy uspokojení vlastních potřeb daného jedince (zjednodušeně řečeno). Pojem neagrese pak vyplývá z objektivistické etiky, i když neformálně existoval již dříve.
Zatímco objektivismus směřuje k minimálnímu státu racionálním privatizováním služeb, které je schopný poskytnou privátní sektor, cílem anarchokapitalismu je destrukce státu bez ohledu na racionalitu.
Objektivismus vnímá stát jako záruku ochrany volného trhu s cílem umožnit jedinci uspokojení svých potřeb a míní ho podporovat i za cenu dobrovolných příspěvků. Anarchokapitalismus předpokládá, že svobodný trh se uchrání sám ve stylu hlídač uhlídá sám sebe.
Anarchokapitalismus vychází z objektivismu, zahodili ale objektivistickou etiku a nahradil ji marxistickým cílem zničení státu a nastolení postátní společnosti.
Následují text se vztahuje ke Kapitole třetí: Princip neagrese.
Podle Urzy je základem anarchokapitalismu princip neagrese, který popisuje takto:
- Vlastnictví je vztah, jenž přiřazuje lidem fyzické objekty (člověk může být vlastníkem objektu). Nikdo nesmí nijak nakládat s objektem, který má vlastníka, bez jeho svolení, vyjma případů, kdy je to nutné pro nápravu situace, v níž onen vlastník sám narušil cizí vlastnictví, případně porušil smlouvu.
- Vlastnictví lze libovolně převádět a směňovat v případě, že obě strany transakce souhlasí (bez násilného donucení); transakce mohou být realizovány pomocí smluv.
- Každý člověk vlastní sám sebe, dokud toto vlastnictví na někoho nepřevede (někteří libertariáni tvrdí, že sebevlastnictví je nepřevoditelné; jiní – včetně mě – jsou toho názoru, že člověk má svobodu sám se sebou nakládat dle libosti).
- Něco, co v danou chvíli nikdo nevlastní, může někdo začít vlastnit tím, že to začne využívat (smísí to se svou prací, tzv. homesteading, vizte dílo Johna Lockea). Homesteading řeší problematiku prvotního přivlastnění; když něco nepatří nikomu (například nově objevená zem a podobně), může to kdokoli získat tím, že to začne užívat jako první.
Princip neagrese poprvé definovala Ayn Rand, jak již bylo zmíněno, a vyplývá z objektivistické etiky. Urza naopak bere princip neagrese jako axiom anarchokapitalismu místo toho, aby ho odvozoval z etiky na které je anarchokapitalismus založen. Tím se dostává do situace, kterou sám připouští v následujícím odstavci:
Ačkoliv je anarchokapitalismus s principem neagrese v plném souladu, neznamená to, že tento princip musí být v anarchokapitalistické společnosti v každé situaci bez výjimky dodržován, neboť neexistují žádné univerzálně platné sbírky zákonů; mezi oblíbené kratochvíle etatistů patří vymýšlení nepravděpodobných až absurdních scénářů, které vykazují podivné výsledky po doslovné aplikaci principu neagrese, přičemž zcela ignorují fakt, že jedná-li někdo sice v rozporu s principem neagrese, avšak v souladu se zdravým rozumem a všeobecně přijímanou etikou (což navíc téměř nenastává), lidé jeho chování patrně akceptují (nesetkáme se tedy se svévolným trestáním za naprosto pochopitelné chování s odůvodněním, že „zákon je zákon“).
Urza nevědomky přiznává, že princip neagrese jím definovaný není v souladu ani se zdravým rozumem, ani s přirozeně přijímanou etikou. Tento problém svádí na nepravděpodobné až absurdní scénáře etatistů. Bohužel reálný problém vyplývá z arbitrární definice základních práv neodvozených z etiky a následná snaha odvození odpovědí na složité problémy na základě neúplné a nekonzistentní množiny práv. Na závěr se pak oběsí na vlastní oprátce, když uvádí svůj názor, který je v přímém rozporu s přiznáním výše:
Dle mého názoru je však důležitější to, že se jedná o právo morální, etické, konzistentní a nearbitrární (platící pro všechny stejně). Hodnocení těchto přístupů nechávám na čtenáři – stejně jako porovnání principu neagrese s právem, jež nám vnucuje stát.
Anarchokapitalismu je tedy etický a/nebo rozumný ve všech případech, kromě případů, kdy není etický a/nebo rozumný, ale v tom okamžiku je daná událost v souladu se zdravým rozumem a/nebo se všeobecně přijímanou etikou.
Konzistentní a úplná množina práv není konečná. Nedá se proto definovat výčtem a jediný způsob, jak ji definovat, je vytvořit etiku ze které se dají práva odvodit.
Urza se často odráží od pojmu vlastnictví, zde se ale jen odkazuje na Homesteading a dílo Johna Lockea. Já na rozdíl od něj popíšu, jak se to s Homesteadingem má.
Pokud je něco, co ještě nikdo nevlastní, tak si to může přivlastnit někdo, kdo to začne využívat. Zde se hned vyskytnou otázky:
Co si o tom myslí Locke?
Though the earth, and all inferior creatures, be common to all men, yet every man has a property in his own person: this no body has any right to but himself. The labour of his body, and the work of his hands, we may say, are properly his. Whatsoever then he removes out of the state that nature hath provided, and left it in, he hath mixed his labour with, and joined to it something that is his own, and thereby makes it his property. It being by him removed from the common state nature hath placed it in, it hath by this labour something annexed to it, that excludes the common right of other men: for this labour being the unquestionable property of the labourer, no man but he can have a right to what that is once joined to, at least where there is enough, and as good, left in common for others. (eng)
Přestože země a všechny nižší bytosti jsou společné všem lidem, má každý člověk majetek, kterým je jeho vlastní osoba, na niž nemá nikdo jiný právo než on sám. O práci jeho těla a práci jeho rukou můžeme říci, že jsou po právu jeho. Vše, co vymaní ze stavu, ve kterém to příroda poskytla a nechala, a smísí se svou prací a spojí s něčím, co je jeho, se stává jeho majetkem. Vyvedením věci ze stavu ve kterém ji zanechala příroda, připojí k ní prací něco, co ji vyloučí ze společného vlastnictví ostatních lidí: neboť ta práce je jeho nepopiratelným vlastnictvím. Nikdo jiný než on pak nemá právo na to k čemu svou práci připojil, přinejmenším tam, kde je ponecháno dost a stejně dobrého, co zbývá pro ostatní. (cze)
Locke vychází z myšlenky, že každý vlastní své tělo a tím i práci vykonanou svým tělem a následné výsledky své práce. Pokud smísí svoji práci se zemí, ta se stává jeho vlastnictvím. Tím odpovídáme na první otázku a částečně i na druhou otázku. Pokud člověk začne obdělávat půdu, tak ta se stává jeho. Může si ale přivlastnit obrovskou oblast půdy? Locke na závěr uvádí zásadní myšlenku, že to platí za podmínky, že zbývá dost společného pro ostatní. Tak aby i ostatní mohli přijít a smísit svoji práci se zemí a ta se stala jejich vlastnictvím. Vlastnictví je tedy zásadně podmíněno tím, že zbývá dost pro ostatní a to se samozřejmě týká i každého následného vlastnictví.
Je třeba si uvědomit, že jsme si na této zemi rozdělili mezi sebou daleko více země, než aby zbylo dost a stejně dobré i pro ostatní a tedy i jiní lidé mají nárok na Vaše vlastnictví, protože nebylo ponecháno dost společného pro ostatní. Soukromé vlastnictví může vzniknout pouze ve chvíli, kdy je zároveň zanecháno dostatečné množství nezpracovaného zdroje stejné kvality i pro dobro ostatních (tedy v jejich společném vlastnictví; aby měl každý také možnost investovat svoji práci a získat vlastnictví pro sebe k vytvořené věci). Co se musí dít pokud nezbývá dostatek společného pro ostatní?
Skutečně nestačí vybrat si jen to, co se mi líbí. Pokud připouštíme Lockeho definici Homesteadingu, tak se vším všudy. Z Lockeova Homesteadingu se ve skutečnosti dá odvodit spousta zásadních věcí od různých daní, přes omezení toho, kde se mohou stavět nemovitosti, až po takovou věc jako je právo chodit do cizího lesa sbírat houby a borůvky. Nic z toho Vám ale Urza neřekne.
Je to tím, že jsme si z této země vzali více než nám v rámci Homesteadingu náleželo a teď za to platíme.
Urza definuje vlastnictví pouze jako přiřazení fyzických objektů lidem a tedy neuznává jiné než materiální vlastnictví. Zcela tak odmítá koncept duševního vlastnictví a také rozšiřujícího se virtuálního vlastnictví. Je mi záhadou, jak mohl Urza nemateriální formy opomenout takovým způsobem, že se o nich v celé knize vůbec nezmiňuje. Je to jedna z těch nepříjemných otázek, kterou si Urza nechce položit?
Urza rozděluje soudnictví a vymáhání práva na tři kapitoly. Cílem je využít klam skládání, který mu vhodné rozdělení tématu umožňuje.
V kapitole Soudnictví Urza dlouze vysvětluje, jak dobře funguje systém, kdy se dvě strany dobrovolně dohodnou na rozhodci, ten vykoná rozhodnutí a existuje způsob, jak jeho rozhodnutí nenásilně vymoci. V tomto případě principiálně nevadí ani násilné vymožení rozhodnutí, protože obě strany s rozhodcem předem souhlasily. Urza dále vyvozuje:
Jak bylo uvedeno v minulé kapitole, nestrannost a nezaujatost těchto soudů tvoří základní kámen jejich samotné existence. Není-li soukromý rozhodce nestranný, lidé přestanou poptávat jeho služby. Ale co jiného je nestranné rozhodování než snaha o vytyčení hranice svobody mezi stranami sporu pokud možno co nejblíže k „prostředku“? Přesně o to se budou soukromí rozhodci pokoušet.
Soukromí rozhodci jsou tedy podle Urzy nuceni rozhodovat nestranně, protože je k tomu nutí svobodný trh. Pokud by rozhodce rozhodoval zaujatě, například ve prospěch jedné ze stran a bylo by to o něm známé, tak druhá strana nikdy nebude souhlasit, aby o ní takový rozhodce rozhodoval. Dále uvádí:
Předchozí kapitola pojednává o svobodném soudnictví; ukazuje, proč soukromí rozhodci řeší spory morálněji a efektivněji než státní soudci, avšak zabývá se jen řešením sporů jako takových – zcela pomíjí vymahatelnost soudního rozhodnutí; ta je klíčová zejména v případech, kdy někdo spáchá zločin a sám moc dobře ví, že by jej každý soud shledal vinným, takže nemá o žádnou arbitráž zájem. Cílem této kapitoly je vysvětlení, jak by si s takovými zlosyny mohla poradit anarchokapitalistická společnost.
Následně z předchozí kapitoly odvozuje morálnost takových rozhodců. Problém jsou ale případy, kdy se strany na rozhodci nedohodnou. Zde přichází ke slovu vynucování práva, to bude zajištěno soukromými bezpečnostními agenturami:
Poptávka po ochraně proti zločincům vytváří nabídku; podnikatelé budou moci vydělat tím, že nabídnou lidem služby svých bezpečnostních agentur, jež jim pomohou v případě, že se stanou obětmi nějakého agresora. Platba za takové služby může být buď jednorázová, nebo paušální. Tyto bezpečnostní agentury by nejspíše zaměstnávaly jak detektivy pro vyšetřování zločinů, tak žoldáky cvičené v používání zbraní pro otevřený boj se zločinci.
Je-li viník dopaden, záleží na tom, jak se k celé věci postaví. Když kapituluje a dohodne se s obětí na odškodnění, je vše vyřešeno. Bude-li však protestovat (může například namítat, že je nevinný, nebo svou vinu přiznat, ale označit požadavky oběti na odškodné za absurdně vysoké), předá bezpečnostní agentura celou záležitost soukromému arbitrovi (vizte čtrnáctou kapitolu), který o ní rozhodne; podřídí-li se dotyčný jeho verdiktu, je vše v pořádku.
Urza se zmiňuje o viníkovi, což je dosti zarážející, vzhledem k tomu, že v časové souslednosti nebyl podezřelý ještě ani obviněn a nebylo o jeho vině nikým rozhodnuto. Dokud se podezřelý podvoluje spravedlnosti se kterou dopředu nesouhlasil, tak se zdá, že je všechno v pořádku, problém začne v okamžiku, kdy se nepodřídí:
Nepodřídí-li se, bezpečnostní agentura jej donutí násilím (v tomto případě se však nejedná o násilí útočné, neboť je pácháno vůči tomu, kdo nejdříve sám nerespektoval vlastnická práva oběti).
Urza vychází z předpokladu, že pokud byl někdo odsouzen soudem s jehož autoritou soudit nikdy nesouhlasil, jedná se o viníka. A proti tomu pak může být použito násilí.
Dostáváme se tedy do smyčky, kde je podezřelý odsouzen autoritou se kterou nikdy nesouhlasil, za zločin, který možná nespáchal a tento akt legitimizuje násilí, které je proti němu použito a nic z toho neporušuje princip neagrese. Proč? Protože jsme se rozhodli, že násilí zahájil jako první.
Shrňme si tedy, co nám z toho vyplývá:
Princip neagrese se stává principem všeagrese. Každý může proti komukoli iniciovat násilí, pokud ho předem jednostranně označí jako iniciátora dřívějšího násilí.
Každá bezpečnostní agentura bude mít tedy pravděpodobně smlouvy s rozhodci. V případě konfliktu dvou klientů téže agentury – nebo konfliktu jejího zákazníka s někým, koho žádná agentura neochraňuje – bude rozhodovat některý ze soudců, s nímž má tato agentura smlouvu. Dojde-li ke sporu mezi klienty dvou různých bezpečnostních agentur, bude rozhodovat některý z arbitrů, s nímž mají smlouvu obě zainteresované společnosti (kdyby takový neexistoval, mohou se na nějakém dohodnout, což je pořád levnější než válka). Předpokládám, že si většina čtenářů mohla pomyslet něco ve smyslu: „Proč by se agentura obracela na rozhodce, když stejně může domnělého pachatele donutit ke spolupráci násilím a ušetřit soudní výlohy?“
Ve skutečnosti mě při čtení napadá úplně jiná otázka: „Proč by agentura sama nebyla rozhodcem?“
Tady se ukazuje Urzovo zmíněné klamání, Urza odvodil morálnost rozhodců na tom, že jinak jejich služby přestanou lidé využívat, jak bylo zmíněno. Problém vymáhání práva nám ale ukazuje, že v některých případech nebude muset podezřelý s rozhodcem souhlasit. Takovýto rozhodce je ale v naprosto odlišném postavení. Trh rozhodců se podle mého názoru rozpadne na dvě části. První typ rozhodců bude rozhodovat spory, kde obě strany dobrovolně souhlasí, druhý typ bude rozhodovat spory, kde se jedna strana nedohodla a pro ty samozřejmě neplatí volnotržní princip konkurence, který nám Urza přestavil. Tento typ rozhodců bude úzce napojen na bezpečností agentury a bude rozhodovat pouze případy s nedobrovolnou stranou, které mu dodá bezpečností agentura. Bezpečnostní agentuře se tím sníží náklady a rozhodce bude dostupný interně. Rozhodce bude mít naopak zajištěný stabilní příjem a přímou ochranu bezpečnostní agentury. První typ rozhodců bude ale následně také agenturami pohlcen. Není totiž důvod, aby o sporech dvou agentur rozhodoval nezávislý rozhodce, pokud budou mít agentury rozhodce interní. V takových sporech bude nejspíše rozhodovat rozhodce nezávislé třetí agentury, viz níže.
Další Urzovo klamání souvisí s tím, že od nestrannosti rozhodců odvozuje jejich morálnost a následné zajištění spravedlnosti. Bohužel spravedlnost není založena pouze na tom, že soud rozhoduje nestranně, ale také na výši náhrady a/nebo trestu. Pokud vyjdeme z předpokladu, že k rozhodci dobrovolně půjdou hlavně ty strany, kde si každá z nich myslí, že rozhodce rozhodne v její prospěch, je evidentní, že svobodný trh bude tlačit výši náhrady a/nebo trestu pro neúspěšnou stranu nahoru. Rozhodci, kteří budou přiznávat malé náhrady a/nebo tresty nebudou příliš vyhledávaní. Volnotržní prostředí dotlačí soudy k tomu, aby byly co nejspravedlivější, náhrada a/nebo trest není ale shora omezena a soudy budou volnotržním prostředím tlačeny poskytovat vítězům soudních sporů stále větší náhrady a/nebo udělovat stále větší tresty. U stran které jdou k rozhodci dobrovolně by se snad dalo mluvit o nějakém samoregulačním efektu, kde nikdo v případě prohry nechce utrpět fatální škodu, ale u případů, kde strana s rozhodcem nesouhlasila a byla donucena násilím, neexistuje žádný samoregulační mechanismus. Ani klient bezpečností agentury, ani bezpečností agentura, ani rozhodce neplatí výlohy, ty všechny padnou na viníka včetně náhrady a/nebo trestu.
Nyní detailněji rozebereme bezpečností agentury.
Uzra zcela přehlíží jeden zásadní problém. Bezpečností agentura se bude snažit udržet a zvýšit svůj zisk. Její primární příjem tvoří pravidelné (forma pojištění) a jednorázové (na konkrétní úkon) platby klientů. Bezpečností agentura může zvyšovat svůj zisk následujícím způsobem:
Náklady bezpečností agentury budou převážně fixní a budou sloužit k zajištění činnosti agentury, mzdy detektivů, žoldáků a dalších zaměstnanců atd. Mezi její variabilní náklady budou patřit převážně platby třetím stranám za služby poskytované v souvislosti s plněním konkrétních případů, pokud nebudou zajištěny pravidelnou platbou. Jednou ze zajímavých plateb třetím stranám bude jistě platba rozhodcům. Vzhledem k tomu, že každá osoba nebo společnost může být rozhodcem není problém, aby se jím stala samotná bezpečností agentura, jak bylo zmíněno výše. Máme zde tři případy rozhodování:
První případ rozhodne daná agentura pomocí svých interních rozhodců.
Druhý případ bude záviste na tom, zda-li nezastoupená strana okamžitě nezíská zastoupení nějakou agenturou. Pokud ne, tak opět rozhodne daná agentura pomocí svých interních rozhodců. Nevidím ale úplně důvod, proč by daná agentura dávala straně bez zastoupení vůbec příležitost k tomu, aby nějaké zastoupení získala. Jediná možnost, která mě zde napadá je, že vznikne na trhu příležitost pro poskytování last minute zastoupení za velmi vysoké poplatky a tyto společnosti budou připraveny prodat takovéto služby velmi rychle. Na druhou stranu není pravděpodobné, že osoba, která si buď nemůže nebo nechce dovolit zastoupení bezpečností agenturou mohla nebo chtěla využít služby takovéhoto last minute zastoupení.
U třetího případu záleží, zda-li mezi agenturami existuje nějaká forma přímé nebo nepřímé smlouvy. Jak bylo výše uvedeno, tak není třeba, aby existovali žádní samostatní rozhodci, místo toho budou rozhodovat samy bezpečnostní agentury, nejprve jen o případech prvního a druhé typu, posléze i tohoto třetího typu. V okamžiku, kdy budou rozhodci propojeni s bezpečnostními agenturami není důvod, proč by si agentury mezi sebou nemohly poskytovat navzájem zastoupení. Ve chvíli kdy, pro dvě agentury o jejichž klienty se jedná, existuje agentura, která je má právo obě zastupovat, bude o daném sporu rozhodovat její rozhodce, tento princip se dá aplikovat tranzitivně. Pokud je agentura A zastupovaná agenturou B a agentura B je zastupovaná agenturou C a pokud má klient agentury A spor s klientem agentury D, která je shodou okolností také zastoupena agenturou C, tak spor nejspíše bude rozhodovat interní rozhodce agentury C.
Moc zákonodárná, výkonná a soudní tedy bude sloučena v bezpečnostních agenturách. Klientům zastoupeným dobrou agenturou se může dostat spravedlnosti, klientům, kteří nebudou zastoupeni nikým pravděpodobně ne. Naskýtá se otázka, proč by nemohli být zastoupeni všichni (nebo alespoň ti, kteří chtějí) dobrou agenturou, volný trh by měl přece tlačit cenu služeb dolů a kvalitu služeb nahoru? V tomto případě tomu tak bohužel není.
Pro zachování a zvýšení výnosů není v zájmu bezpečnostních agentur snížení kriminality ve společnosti, pouze kriminality páchané na jejich klientech. Naopak je žádoucí, aby byl rozdíl mezi kriminalitou páchanou na jejích klientech a zbytku společnosti co největší. Aby klienti využívali služeb bezpečnostní agentury, musí k tomu mít důvod. Pokud klient bude mít pocit, že služby nepotřebuje, například z důvodů nízké nebo nulové kriminality, dlouho klientem nebude. Proto také není ani v zájmu bezpečností agentury, aby všichni byli jejími klienty, za takové situace by nemohla dobře ukázat o kolik se mají její klienti lépe. Trh bude jistě tlačit kvalitu služeb všech bezpečnostních agentur nahoru a tedy nejsnazší způsob, jak zajistit, že lidé budou využívat služeb bezpečnostní agentury je ukázat rozdíl mezi tím, kdo nevyužívá služeb bezpečností agentury.
Vyvoďme si tedy postupně fakta:
Nabízí se zde očividné řešení. Bezpečností agentury budou uzavírat dohody o cenách a budou napojeny na organizovaný zločin. Dohoda mezi bezpečnostními agenturami a velkými zločineckými skupinami bude spočívat v tom, že agentury nechají zločincům volné pole působení, pokud se to vyhne jejich klientům. To vytvoří agenturám podmínky pro zvyšování cen bez zbytečného konkurenčního boje, který je nákladný. Samotné zvyšování cen zároveň umožní vytvoření množství lidí bez ochrany bezpečnostní agenturou, kteří si nebudou moci ochranu dovolit, to bude vyhovovat i zločincům. Těžko může vzniknout konkurenční bezpečností agentura, která má nižší náklady, než ta, která je napojená přímo na zločince a funguje s nimi na základě dohody. Čím více bude bezpečnostní agentura napojena na organizovaný zločin tím více se zřejmě jejím klientům budou vyhýbat problémy a časem pravděpodobně dojde ke sloučení bezpečnostních agentur se zločineckými skupinami.
Bezpečností agentury budou muset jistě řešit i drobné zločiny, které se dějí mimo rámec organizovaného zločinu. Zde mají příležitost ukázat o kolik je jsou než ostatní bezpečností agentury. To se nejlépe ukazuje na počtu vyřešených případů, rozhodnutí ve prospěch jejích klientů atd. Ve skutečnosti ale není pro agenturu důležité objevit a odsoudit skutečného viníka, ale co nejrychleji a nejlevněji uzavřít případ s přihlédnutím k tomu, že klient musí být spokojen. To je zásadní rozdíl od policie provozované státem, která sice nemá přímou motivaci něco skutečně vyřešit, ale také ji svobodný trh netlačí k tomu, aby byly případy vyřešeny, co nejrychleji a co nejlevněji, za cenu toho, že obviní a odsoudí prvního podezřelého, kterého nalezne.
V anarchokapitalismu se postupně nedostatek dělby moci a tlak volnotržního prostředí dopracuje k nádherné synergie moci zákonodárné, výkonné, soudní i organizovaného zločinu.
Dělba moci je známý princip separace moci zákonodárné, výkonné a soudní do nezávislých rukou. Je mi překvapením, že tuto základní věc Urza vůbec nediskutuje. Z pohledu anarchokapitalismu je třeba buď dokázat, že toto dělení není důležité nebo, že jej dokáže zajistit trh. Urza bohužel mlčí. To, že ke slučování bude docházet vyplývá z následujícího:
Skupiny soudců sjednotí své zákony a způsoby rozhodování ve snaze získat konkurenční výhodu nad ostatními a nalákat více klientů, již nebudou mít chuť studovat pro každý spor (či smlouvu, kterou uzavírají) jiná pravidla či zákony.
Navíc neexistuje volnotržní princip, který by byl proti tomu, aby se rozhodování ve sporech prováděly samotné bezpečností agentury, jak bylo uvedeno výše. Dochází tedy ke sloučení moci zákonodárné, výkonné a soudní.
V anarchokapitalismu může jedinec sám vytvořit zákon, někoho obvinit z jeho porušení, obviněného zadržet, soudit, a pokud ho shledá vinným, tak ho odsoudit k trestu a trest na něm i sám vykonat. Někdo by mohl namítnout, že proti němu vystoupí bezpečnostní agentura, která ho ochraňuje. První problém je ten, že to nijak nesnižuje legitimitu takového počínání. Druhý problém je ten, že daná osoba nemusí být zastoupena žádnou bezpečnostní agenturou a je otázkou, kdo by proti němu vystoupil a proč?
Pokud jste dočetli až sem, tak souhlasíte s dobrovolným příspěvkem ve výši ceny nejméně jednoho piva. Výše příspěvku není shora omezena.